"Prosím?! Zrovna od tebe žádnou obranu nepotřebuju… Spíš proti tobě ji potřebuju" řekla jsem a bez zájmu kolem něho prošla.
"Proto s tebou chci mluvit" řekl a vyrval mi těžkou krabici z rukou.
"Já ale s tebou mluvit nechci. Nikdy jsi na mě nepromluvil více než pět slov, což více méně byly vždy urážky na mou osobu, takže proč to měnit?! Mně to i tak snad vyhovovalo víc, než tenhle tvůj zájem, jestli se tomu tak dá říkat. Já o to nestojím, takže mi vrať krabici a jdi ode mě pryč. Ta pětka za to stojí" vyplivla jsem na něho ta slova jako jed a snažila se dostat svou krabici zpátky.
"A to je zase důvod, proč s tebou já mluvit chci. Takže teď buď půjdeš se mnou, nebo použiju druhou ruku, přehodím si tě přes rameno a odnesu" vyhrožoval mi.
"To neuděláš. To mě tady chceš nahánět po chodbách?!" řekla jsem a rozeběhla se ze schodů dolů. Jenže Thomas byl rychlejší, protože mezitím, co já jsem utíkala po schodech jako Popelka ve skleněných střevíčkách, Thomas bral schody po třech. Byl v tu ránu u mě a já cítila, jak mě jeho mohutná ruka obepíná kolem pasu, přetáčí a přehazuje se mě přes rameno. A už jsem neměla výhled na nic jiného, než na Thomasova záda.
"Ještě že jsi jak pírko, všechno je s tebou snadný… krom tý domluvy" poznamenal Thomas a nesl mě dolů.
"Kam mě táhneš?!" chtěla jsem vědět.
"Ke mně domů. Tam si promluvíme. A potom ti pomůžu odnést domů tu krabici" řekl prostě.
"Já k tobě domů ale nejdu!" zamáchala jsem nohama ve snaze ho udeřit, aby mě pustil.
"Taky že nejdeš, já tě nesu" řekl a já zazuřila.
"Okamžitě mě pust!" zahřměla jsem znovu.
"Co si to neseš? Válečnou kořist?!" slyšela jsem Dominicův hlas. Thomasův povedený kamarád a nás spolužák.
"Nechtěla jít dobrovolně, tak co můžeš dělat. Jdeme pracovat na tom úkolu z angličtiny" poznamenal Thomas a šel dál.
"Já se na to vyprd. Nebudu s Andreou dělat žádný úkoly" poznamenal Dominic, který šel s námi. Thomas bydlel díkybohu jen kousek od školy. Já se při té poznámce hrdelně uchechtla. Thomas to musel cítit, jak mi zavibrovalo tělo.
"Čemu se směješ?!" poskočil se mnou, aby si mě zase nahodil zpátky na pozici, jako pytel mouky.
"Vůbec ničemu. Jen si myslím, že tohle je absurdní!" řekla jsem a udeřila ho do zad.
"Tak já vás nechám vy dvě hrdličky" řekl posměšně Dominic a změnil směr.
"Můžeš mě pustit, ať ho můžu kopnout? Nebo to uděláš za mě?!" zeptala jsem se ironicky.
"Proč bych to dělal? Ať si říká, co chce, mně je to fuk…" poznamenal Thomas. Já jsem chvilku přemýšlela, co mu na to odpovědět.
"Takže kdyby tuhle přezdívku zmínil přede všema ve škole, bylo by ti to fuk? Bylo by ti fuk, že tě takhle spojuje s tím hadrem, se kterým neustále vytíráš?!" zeptala jsem se ironicky. Thomas mi na to neodpověděl. "Na něco jsem se tě ptala!" štěkla jsem rozzuřeně, protože už mě nebavil tenhle typ rozhovoru, kdy jsem viděla pouze jeho záda a odkrvovala se mi hlava. Thomas najednou zastavil a já cítila, jak klesáme dolů, dokud jsem pod nohama necítila zem. Pustil mě, tak jsem se postavila. Trochu se mi zamotala hlava a já se ho musela podržet.
"Chtěl jsem ti to všechno vysvětlit a omluvit se ti, ale jak vidno, ty jsi prostě zatvrzelá a nepřijmeš jinou skutečnost. Slíbil jsem, že ti pomůžu domů odnést tu krabici, takže…" řekl uraženě a vyrazil jiným směrem, než byl jeho dům, který byl od nás pár metrů. Já zůstala chvilku stát, ale nevypadalo to, že by se obtěžoval ohlížet a přesvědčovat se, že jdu za ním.
"A to je celý?! Prostě to vzdáš, aniž by sis za svojí věc bojoval?!" popíchla jsem ho. Thomas zastavil a otočil se na mě.
"Když vidím, že ten boj je předem prohraný, proč ta námaha?"
"Pokud ti ta námaha za to stojí, pak má cenu bojovat. Ať je to cokoliv…" poznamenala jsem.
"Dobře, když to říkáš… Naposledy se tě ptám, jestli si s tebou můžu promluvit." Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem s ním nikam jít. Nechtěla jsem nic slyšet. Nechtěla jsem jeho omluvu. Nechtěla jsem od něho nic. Jen aby mi dal už konečně pokoj. Ale chtěla jsem vědět, co má tohle všechno znamenat. Stojí mi to za to riziko? Při nejhorším aspoň zapracujeme na tom dialogu.
"Mary?" oslovil mě a já se na něho podívala. A ten jeho jediný pohled mi stačil na to, abych znala odpověď na jeho otázku.
"Tak dobře" řekla jsem rezignovaně a vykročila směrem k jeho domu. Vypadalo to, že chce Thomas něco říct, ale asi si to rozmyslel a šel za mnou. Chtěla bych vědět, jestli tohle rozhodnutí byla chyba nebo ne. Ale zvědavost je prostě velká věc. Uvidíme, jak říkám, přinejhorším uděláme úkol na angličtinu.



