close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

"Tento blog je pozůstatkem mého mladého já, na které ráda vzpomínám." Sobik, 2019

Co když?

27. března 2017 v 21:33 | Sobik |  Myšlenky
Momentálně se nacházím v dosti hloupé situaci... Nebo ono to není zase tak hloupé, ale líp to vyjádřit asi neumím.
Hlavně nevím, jak vyjádřit tuto situaci, čím a jak začít, aby to dávalo smysl, ale zase to nebylo moc dlouhé a detailní.
A doufám, že to nebude číst a pokud ano, neřekne mi to, protože bych byla velmi zahanbena. Ale napsat to musím, blog je pro mě něco jak deníček, do kterého prostě vyzvracím svou hlavu. A ejhle mám tu potřebu právě teď...
Jednoduché - asi jsem se zamilovala...
Nebo spíš určitě, protože mám standardní příznaky zamilovanosti, které jsou na mně dobře poznat. Znáte to - duchem nepřítomná, stále se zvláštně usmívající a při zmínce onoho jména lehce se červenající dívka.
Ale teď k věci - toho vztahu se bojím. Vlastně ani nevím, jestli o nějaký vztah jde - nebo vím, ale nevím, zda je to oboustranné. Z toho všeho, co se odehrálo, jsem si vydedukovala, že ano, ale stále mám pochybnosti. Což je asi normální. Protože mi na něm velmi záleží a nechci to zkazit - což je ta hloupá situace. Vím moc dobře, jaká jsem a i když se snažím, vždycky to zpackám. Tím neříkám, že se pokaždé moje vztahy rozpadly kvůli tomuto důvodu, ale...
Mám strach, že časem pozná, že nejsem tak skvělá, jak si myslí a to ho odradí. Mám také strach, že udělám něco, co ho odradí. A mám strach, že jsem moc vtíravá, když mu napíšu... Protože na něho pořád myslím, a když mu napíšu, trochu se mi uleví od toho vzdychání a přemýšlení. A když mi napíše, srdce mi poskočí a nejradši bych ho měla u sebe.
Další z problémů je ten, že jsem se zařekla, že už další vztah jen tak nechci, protože jsem se zklamala víckrát, než zvládnu a nechci zažít další zklamání, které mi jen ublíží, rozerve mě na kusy a zanechá na mně jen další negativní stopy. Že to nechám koňovi, jak se říká, a když se naskytne něco, o čem budu vědět, že to stojí za to, tak tomu nechám volný průběh. A proto si tak trochu nechci připustit, že se děje to, co se děje. Protože nevím, jak to bude pokračovat dál a nechci zase sedět ubrečená v koutě a říkat si, že já kráva jsem to dopustila a otevřela mu svoje srdce.
Ta situace mi vyvolává tolik otázek, které začínají slovy "Co když...", že mě akorát z toho bolí hlava. A nepomáhá mi, když mi okruh mých nejbližších, ať je to rodina nebo přátelé, řeknou, že jsou za mě šťastni a doufají, že mi to konečně vyjde - to ve mně vyvolává akorát další a další otázky na téma "Co když se to pokazí?"

Napište mi vaše rady či názory.
Sobik
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama