Momentálně se nacházím v dosti hloupé situaci... Nebo ono to není zase tak hloupé, ale líp to vyjádřit asi neumím.
Hlavně nevím, jak vyjádřit tuto situaci, čím a jak začít, aby to dávalo smysl, ale zase to nebylo moc dlouhé a detailní.
A doufám, že to nebude číst a pokud ano, neřekne mi to, protože bych byla velmi zahanbena. Ale napsat to musím, blog je pro mě něco jak deníček, do kterého prostě vyzvracím svou hlavu. A ejhle mám tu potřebu právě teď...
Jednoduché - asi jsem se zamilovala...
Nebo spíš určitě, protože mám standardní příznaky zamilovanosti, které jsou na mně dobře poznat. Znáte to - duchem nepřítomná, stále se zvláštně usmívající a při zmínce onoho jména lehce se červenající dívka.
Ale teď k věci - toho vztahu se bojím. Vlastně ani nevím, jestli o nějaký vztah jde - nebo vím, ale nevím, zda je to oboustranné. Z toho všeho, co se odehrálo, jsem si vydedukovala, že ano, ale stále mám pochybnosti. Což je asi normální. Protože mi na něm velmi záleží a nechci to zkazit - což je ta hloupá situace. Vím moc dobře, jaká jsem a i když se snažím, vždycky to zpackám. Tím neříkám, že se pokaždé moje vztahy rozpadly kvůli tomuto důvodu, ale...
Mám strach, že časem pozná, že nejsem tak skvělá, jak si myslí a to ho odradí. Mám také strach, že udělám něco, co ho odradí. A mám strach, že jsem moc vtíravá, když mu napíšu... Protože na něho pořád myslím, a když mu napíšu, trochu se mi uleví od toho vzdychání a přemýšlení. A když mi napíše, srdce mi poskočí a nejradši bych ho měla u sebe.
Další z problémů je ten, že jsem se zařekla, že už další vztah jen tak nechci, protože jsem se zklamala víckrát, než zvládnu a nechci zažít další zklamání, které mi jen ublíží, rozerve mě na kusy a zanechá na mně jen další negativní stopy. Že to nechám koňovi, jak se říká, a když se naskytne něco, o čem budu vědět, že to stojí za to, tak tomu nechám volný průběh. A proto si tak trochu nechci připustit, že se děje to, co se děje. Protože nevím, jak to bude pokračovat dál a nechci zase sedět ubrečená v koutě a říkat si, že já kráva jsem to dopustila a otevřela mu svoje srdce.
Ta situace mi vyvolává tolik otázek, které začínají slovy "Co když...", že mě akorát z toho bolí hlava. A nepomáhá mi, když mi okruh mých nejbližších, ať je to rodina nebo přátelé, řeknou, že jsou za mě šťastni a doufají, že mi to konečně vyjde - to ve mně vyvolává akorát další a další otázky na téma "Co když se to pokazí?"
Napište mi vaše rady či názory.
Sobik



