Určitě se spousta z vás setkala s tím, že se dělo s jeho tělem něco neobvyklého, potom to přešlo a dále se tomu už nevěnovala pozornost. Tak tohle je přesně můj případ. Dokud se to znovu neprojevilo v milionkrát horším stádiu.
Mně se začaly objevovat na těle modřiny z ničehoš nic... Tedy já si myslela, že jsem se vždy musela někde bouchnout, či když mi křuplo v koleni (mám ho nemocné), bylo to od toho... No a teď, jak si tu tak ležím, zjišťuji, že to z toho nebylo. To samé platí pro můj velký úbytek vlasů v posledních x letech a nulovou regeneraci... Pro mé krvacivé stavy z nosu, se kterými jsem se léčila na nosním před asi dvěma lety (možná třemi). Přijde mi zvláštní, že když člověk chodí na pravidelné kontroly ke svému lékaři, který zná jeho (no "zná") zdravotní stav, dědičné rodinné nemoci, nediví se nad četnými modřinami... Když jde člověk na nosní se závažnými krvácivými stavy z nostu, nediví se, neodeberou krev... nic... Přijde mi též zvláštní, že mi před dvěma roky brali krev na testy, zda jsem zdravá kvůli práci a nic tam jako nebylo? Něco tam přece museli vidět už tenkrát, protože tohle není z ničehoš nic, není to stav lusknutím prstu, nestane se vám to ze dne na den.
Abych to shrnula... Minulý týden se mi prakticky během dvaceti čtyř hodin udělaly po celých nohách krvavé tečky (pod kůží jako malé podlitinky, milimetr na milimetr (kdyby někdo chtěl vědět a vidět, jak to zhruba vypadá, odborný název je petechie). Zároveň se mi na ruce na bicepsu udělala obrovitánská boule a na ní poté černá modřina velikosti dětské ruky. Opravdu mě nikdo nebije, pokud se ptáte na tohle :-D a vím jistě, že jsem se nikde nepraštila - kdo tu modřinu uviděl, souhlasil se mnou, že to vypadá, jako by mě někdo přetáhl železnou tyčí a mám zlomeninu. Jedna věc je, když víte, že jste se někde praštili, ale druhá věc je, když si toho vůbec nejste vědomi. Jak se někdo může tak strašně praštit a nevědět o tom?! A i kdybych se praštila, musela to být opravdu rána a tu bych si musela pamatovat... Víte jak je tohle frustrující?
Výsledek? Konečně jsem se dostala k doktorce (jelikož žiji v Liberci, ale můj obvodní lékař je stále na severu... Tedy víc na severu než je Liberec), ta mě poslala na vyšetření na interní ambulanci do nemocnice a tadá, tak jsem od včera tady, strávila jsem zde svou první upocenou a bolestivou noc a mám se fajn. Teď to vyznělo jako, že mám bolesti, ale opravdu žádné nemám, jen mám ve své dominantní levé ruce zabodlou kanylu a to je děsně fajn...
A jak to tedy se mnou je? Mám nemoc zvanou Idiopatická trombocytopenická Purpura, což laicky řečeno znamená, že nemám krevní destičky, netvoří se mi a v důsledku toho se mi nehojí žádné rány. Takže kdybych teď byla sebepoškozující se člověk, tak by tohle pro mě byla velmi příjemná zpráva :-D Nepříjemné na tom je to, že prakticky zatím nic nevím, jen tak mě asi nepustí a zblázním se... Tento týden byl docela narvaný nějakými akcemi, ať se týkaly práce nebo osobního života... Víc budu vědět asi až po dalším vyšetření a sděleno mi včera bylo, že mě pustí, až se mi dostane hladina destiček z kritické hodnoty na bezpečnou... Ale to není jisté, když mi po vyšetření něco zjistí, tak mě stejně asi nepustí, i kdybych měla destiček plný počet...
Zatím jsem na tom stejně jako předchozí dny, nemám ani dietu, jen mi zakázali sladké, což je zlo, páč já sladký miluju, cítím se naprosto zdravá a fit (tedy v rámci mých možností), jen si připadám jako cedník a výdejna krve. Ale co, člověk si z toho musí dělat srandu, jinak se z toho zblázní a ještě ho to akorát rozpláče.
Prozatím to je vše, třebas se ještě ozvu a čím dýl tu budu, tím dřív se dokopu k dopsání nějaké mé tvorby.
Váš bezdestičkový Sobik



