Když jsme přišli k Thomasovi domů, vedl mě přes celý dům až do nějakého pokoje. Vkročila jsem dovnitř a zasekla jsem se u dveří. Poznala jsem na první pohled, že ten pokoj je jeho.
"Ehm… Nemůžeme to vyřešit někde jinde? Třeba v obývacím pokoji, v jídelně nebo třeba venku u popelnic?" zeptala jsem se pochybovačně. Thomasovi se na tváři vyrojil ten jeho typický úšklebek.
"Neboj, nebudu po tobě chtít sex" řekl ironicky a složil v pokoji moji krabici. Já jsem pořád stála mezi dveřmi. "Vážně, můžeš jít dovnitř?" zeptal se a vykročil ke mně. Já jsem vkročila do pokoje, než se na něco zmohl. Thomas mě obešel se zvednutým obočím a zavřel za mnou dveře. Začínala jsem mírně panikařit.
"No, tak spusť" řekla jsem a založila si ruce na prsou ve snaze potlačit tu nervozitu.
"Víš… Já… Jak mám začít. Prostě v první řadě se ti chci za všechno omluvit" řekl a já vzdychla.
"To už jsem dneska slyšela a o tvoji omluvu nestojím" řekla jsem uraženě.
"To chápu. Ale chci, abys věděla, že mě to opravdu mrzí. Vážně, myslím to naprosto upřímně. A abych ti dokázal, že je mi to líto, rozhodl jsem se, že od teď na tebe budu hodný, a když si na tebe bude někdo dovolovat, spráskám ho jako psa" řekl odhodlaně.
"Počkej, počkej! Já o tohle nestojím. Nechci s tebou mít nic společnýho, a jestli ti to je vážně líto, tak mě necháš být. Nemůžeš mě celý ty roky šikanovat, a pak čekat, že ti padnu do náruče nebo o co ti jde" zuřila jsem.
"Já vím, že ti to musí připadat absurdní, ale -…"
"Absurdní?!" skočila jsem mu do řeči. "Tobě snad přeskočilo! Absurdní je celá tahle situace, ale pro to, co mi tu říkáš, nemám ani pojmenování!"
"Já vím. Jsi naštvaná a chápu to. Ale teď jsem si uvědomil, ne teď v tuhle chvíli… Prostě a jednoduše, celé ty roky jsem to dělal jen proto, aby sis mě všimla" řekl Thomas a zůstal na mě koukat jako smutný pes.
"Všimla?! Věř mi, že tebe nelze přehlídnout. A jestli ti šlo o zájem, tak tímhle jsi udělal přesný opak! Uvědomuješ si vůbec -…"
"Mary, já tě miluju" skočil mi do řeči a vychrlil na mě tuhletu novinku.
"Co prosím?!" myslela jsem, že jsem se snad přeslechla.
"Miluju tě. Celý ty roky. Ale až teď jsem si uvědomil, že to, co ti způsobuju, ti ubližuje."
"To celkem brzo" pronesla jsem sarkasticky.
"Posloucháš vůbec, co i tady říkám?" obořil se na mě. Já jsem se na něho zkoumavě podívala.
"Ano poslouchám. A co mám jako dělat? Mám se tady zhroutit a padnout ti do náruče jen proto, že mi tady vyznáváš svoje city? Slova, jen prázdná slova! Myslíš si, že tě kvůli tomu, cos mi teď řekl, přestanu nenávidět a zapomenu na všechny ty roky utrpení? Jen tak? Takhle to nefunguje, to mi teda věř" byla jsem vytočená doběla. Otočila jsem se ke dveřím a popadla kliku. Ale Thomas si stoupnul před dveře a tím mi zabránil k útěku. "Uhni mi z cesty nebo -…"
"Nebo co? Moc dobře víš, že proti mně nemáš žádnou šanci, ne že bych toho chtěl využít."
"Thomasi pusť mě. Nemůžeš mě tu -…" nedořekla jsem, protože mi vzal Thomas obličej do dlaní a začal mě líbat. Chtěla jsem ho od sebe odtrhnout, vážně chtěla. Ale místo toho jsem se tomu poddala a objala ho kolem krku. Po chvilce jsem se od něho už ale musela odtrhnout, protože jsem nepopadala dech. Thomas se na mě usmíval a jemně mě pohladil po tváři. Já jsem se na něho chvilku vyděšeně podívala a naprázdno otevírala pusu, ve snaze říct něco, co by tenhle fakt vyvrátilo. Ale nic mě nenapadalo. Zbaběle jsem vyběhla ze dveří a utekla domů. Thomas za mnou naštěstí neběžel, za což jsem byla ráda, protože nejsem zrovna sportovně založená a na konci ulice jsem už nemohla popadnout dech. Schovala jsem se za rohem a chvilku přemítala, co se to stalo. Přiložila jsem si ruku k ústům, jako bych znovu mohla pocítit Thomasovy rty na těch mých. Co se to sakra stalo? Nebo spíš, co se to děje? A nejde o to, že jsem dovolila Thomasovi, aby mě líbal. Ale šlo o to, co jsem přitom cítila. Nebyl to odpor ani nenávist. Nebyla tam ani špetka zlosti. Líbilo se mi to. Líbil se mi ten pocit, že jeden z nejkrásnějších a nejžádanějších kluků z celý školy mě zrovna líbal a říkal mi do očí, jak mě miluje. Slyšela jsem z povzdálí nějaké těžké kroky, tak jsem se radši vydala domů, kde jsem se na zbytek dne zavřela do pokoje s tím, že mám moc práce do školy.
Druhý den se mi vůbec nechtělo do školy, protože jsem nevěděla, co mě tam bude čekat. N a druhou stranu jsem chtěla vědět, jak se ke mně dnes Thomas bude chovat. Ale jen co jsem se s ním potkala na chodbě, zasekla jsem se a chtěla se otočit k odchodu.
"Mary počkej!" uslyšela jsem jeho hlas a ucítila jeho ruku kolem mého zápěstí. Nejdřív jsem se podívala na naše ruce a potom na něho. Můj výraz musel být asi hodně zoufalý, protože Thomasovi se vytratila veškerá slova z úst. Každý, kdo kolem nás prošel, divně koukal. Odkašlala jsem si a vytrhla se mu ze sevření.
"Vážně, nech mě být Thomasi!" sykla jsem a chtěla odejít.
"To vážně musím vyřvávat do rozhlasu a vyvěsit plakáty s oznámením, že tě miluju, abys mi věřila?" zavolal na mě a všichni, kteří se nacházeli v naší blízkosti, se najednou zastavili a zůstali po nás nevěřícně koukat.



