...řekla bych si, byla bych teď tam, kde jsem?
Nejde o to, jakých chyb jste se dopustili, co byste raději ze svého života vymazali. Ale jde o to, jestli chcete být tam, kde teď jste. Pokud ano, nemá smysl se zaobírat minulostí. (Ono i tak nemá smysl se zaobírat minulostí, protože tu nelze změnit, maximálně tak napravit.) Ale pokud nechcete být tam, kde teď jste, nejste spokojeni se svým životem, pak se jistě touhle myšlenkou zaobíráte pořád.
Občas si tuhle přací větu řeknu také, ale teď jsem přesně tam, kde chci být. Ano, pár věcí bych změnila, třeba jako nebýt nemocná nebo občas tak jízlivá, ale jinak se mám fajn.
Pokud bych se opravdu měla zamyslet nad svou minulostí a říct si, co bych opravdu, ale opravdu chtěla změnit nezávisle na tom, jaký by to mělo dopad na budoucnost, pár věcí bych určitě změnila.
Škola. Jedno velké téma, kolem kterého se točí celý můj život. Více méně to, co teď jsem, ze mě udělala škola. A nemyslím tu života, ale gympl, vejšku... Odráží se v nich celé mé chování, pohled na život, na věc a to, kdo jsem. Takže od základů... Údajně jsem byla velmi chytré a nadané dítě a byla by škoda nedat mě na gympl. Jaká to elita bla bla bla. Tak se samozřejmě naši rozhodli (já těžko ve svých 11ti letech), že mě pošlou na gymnázium a bum já se dostala... A skejsla tam osm let. Když se na to podívám zpětně, kolik mě to stálo nervů, slz, zničených nadějí, jedniček a prakticky proflákaného puberťáckého života, nejradši bych hezky zůstala až do devítky na tý hnusný primitivní maloměstský základce, kde bych vynikala a nemusela se o nic starat, a potom bych si v klidu vybrala jen hloupou čtyřletou střední školu s nějakým zaměřením a nepokračovala přece v tom elitářském zařízení pro cvoky. Jen pořád přemýšlím nad tím, jakoupak střední školu bych si asi vybrala. Protože mi přijde prostě hloupé, aby si dítě ve svých necelých čtrnácti letech rozmyslelo, co chce do budoucna dělat. Více méně spousta z nás nedělá práci takovou, na jakou bylo zaměřeno jeho studium, že... Já jsem ani ve svých sedmnácti nevěděla, z čeho chci maturovat, natož pak na jakou vysokou bych chtěla jít, co potom dělat. Naivně jsem pořád chtěla děsně tu výtvarku, na kterou jsem se zaměřovala už od základky... Jejda, vysoká škola mi ji tak znechutila, že jsem prakticky přestala tvořit... Jaký dopad by mělo, kdybych si zvolila umělecky zaměřenou již střední školu? Chtěla bych potom pokračovat ve stejném oboru na vysoké? Těžko říct, to je samé kdyby...
Jelikož je TT takové, jaké je, změnila bych své chování... Občas... Častěji... Když se podívám na ostatní (viz moje spolubydlící, co se z princezny ve vteřině promění v sedmihlavou saň), považuji se za klidného člověka. Ale občas vybouchnu... Prostě proto. To je takový to, když vás něco žere, ten vás naštve, tamten něco udělá a tohle byla už ale poslední kapka! A už prostě bezdůvodně vyjedete. A pak jste ti špatní, všichni se na vás mračí a řvou atd. atd.... A taky jsem dost negativní člověk. Protože prostě občas nevidím důvod být veselá v tomhle podělaným a zkaženým světě. Kdyby se aspoň ty lidi k sobě uměli chovat, tak to potom jo. Ale ne, prostě ne. Svět je hnusnej, plnej hnusných lidí, hnusných věcí, zvráceností a pro mě prostě nepochopitelných výjevů zkaženosti. Nevidím důvod, proč bych měla být 24 hodin denně optimistická. Protože prostě, když trpíte takovou nemocí, jako já a ta kráva za váma u kasy vám nutně potřebuje vytetovat na záda vzor nákupního košíku, nebudete prostě optimisté a s úsměvem jí nepoprosíte, aby toho nechala. Prostě to ve vás bude bublat a budete se snažit těm nárazům vyhnout, protože jí nebudete vysvětlovat podrobnosti o své nemoci. Za A ji to nezajímá a za B bych jí to určitě moc příjemně neřekla, když mě ohrožuje na životě.
Také bych asi chtěla změnit svůj přístup k některým lidem, což se trochu týká toho chování, ale srabáctví s tím nemá nic společného. Třeba bych chtěla sebrat odvahu a pořádně se opřít do mé spolubydlící. Vytmavit jí to všechno, VŠECHNO! (nechci to tady rozebírat, to by článek měl jednou takovou dýlku, ale něco si můžete počíst v rubrice Prase (nejen) v kuchyni). Nejvíc mě asi na tom mrzí to, že ona si zranila nohu a byla více jak tři měsíce na neschopence. A já doma dělala veškeré domácí práce atd. Já teď byla v kritickém stavu, kdy jsem se sotva držela na svých vlastních nohách, když mě propustili z nemocnice. A když jsem přišla po tom týdnu na byt, málem jsem se rozbrečela - musela mi moje sestra, maminka a přítel přijet uklidit celý byt. Takový humus neudělá snad nikdo! Mně bylo do breku... Více méně, co jsme přestěhované na novém bytě (cca 3 měsíce?) neviděla jsem ji ani jednou uklízet. Nic... Ani bordel po sobě, natož pak nějaké vysávání či vytírání že. A abych dokončila to s tou nemocí, byla jsem na neschopence doma měsíc, myslíte, že ji napadlo tam uklidit? Ne, celou dobu jsem to dělala já a jelikož je madam prostě prase, tak docela často.
- Ona byla nemocná, já dělala vše. Já byla a ještě i jsem nemocná (tyhle věci bych vůbec neměla ve svém stavu dělat) a já dělám vše. Tak si to přeberte. -
A neřeknu jí to, protože výsledek znám.
No, mohla bych pokračovat ve změnách do áleluja a psát a psát, dokud by mi jely myšlenky a ruce po klávesnici, ale myslím, že to stačí.
Moje hlavní myšlenka je asi ta, že minulost změnit nemůžu, můžu se z ní tak maximálně poučit, možná tak pár chyb napravit - jakože se s někým pohádáte, roky nebavíte, tak se pak pokusíte o usmíření a bla bla bla.
Ale důležité je, že teď, když se podívám na svůj život v tuto chvíli, jsem tam, kde chci být. Mínus má nemoc. A spolubydlící... Mám skvělého přítele, práci kterou chci mít, bydlení mi vyhovuje, mám to tam hezky zařízené a v lokalitě, která je mi příjemná (tím neříkám, že bych si mohla vybrat lépe, ale jsem spokojená). Rodina je pro mě vším, i když to není vždy ideální, ale to asi u nikoho, poletím na dovolenou a jsem jakž tak fungující "zdravý" člověk. Ale hlavně, jsem odstěhovaná z tohohle maloměsta, co sice moc miluju, protože to byl celý život můj domov, ale v Liberci mě nikdo nezná, můžu si tam dělat, co chci, kdy chci.
Váš Sobik




Tak "hloupá střední oborová škola"... no, na jednu takovou jsem chodila a pořád nám vštěpovali do hlavy, že my jsme "elity" (studovala jsem dost ojedinělý obor). Ale dopadlo to tak nějak jako s tebou, částečně projetá puberta...
Já nevím, ty témata týdne alá coby kdyby svádí člověka psát jak je s realitou vyrovnanej, no a pak se podíváš kolem sebe a málokdo takový je. Kdyby jednou napsal někdo kňučící článek o tom, jak je mu mizerně a co všechno by změnil kdyby mohl. Já nevím, mě ty články plné vyrovnanosti se svým životem přijdou strašně falešné.