2. července 2017 v 19:33 | Sobik
|
Myslím si, že tohle je velmi dobré téma k zamyšlení. Ať už obecnému nebo konkrétnímu. Každý máme strach z neznámého, ať už se to týká čehokoliv - hloupého nákupu nějaké věci, osoby, se kterou jsme se právě seznámili, nebo z nějaké nadcházející události, kterou jsme ještě neměli tu čest prožít.
Nejčastější neznámé, kterého se asi každý z nás bojí, jsou lidé a seznamování obecně. Dnes už je to na jiné úrovni, než dříve a lidé nejsou tak nesmělí, ale i tak, máme strach.
Prvotní věcí je prostě seznamování jako takové. Jsou tací z nás, co nervózně utečou pryč, než aby prostě řekli "čau" a jsou tací, kteří do toho vletí po hlavě a vůbec se s tím nemazlí (občas bych si přála být taková taky). Ale zjistila jsem, že se to dá docela potrénovat. Z vlastní zkušenosti. Když jsem nastoupila do mé současné práce, která vyžaduje hodně komunikace s cizími lidmi - začátky byly utrpení a teď nemám problém přijít a oslovit dotyčného. Sice to ne vždy jde a náctiletým se z jistýho osobního důvodu vyhýbám, ale je to vlastně fajn, protože ty lidi nevidí to, jak jste jen ustrašený vyklepaný kuře, co sbírá odvahu na vypuštění pár slov. Vidí sebevědomou osobu, co je na správném místě a jakmile si tu osobu jednou získáte, pak už pro ni nejste neznámo a neděsíte ji.
Já se většinou dívám na toho druhého jako sama na sebe - jde prostě jen o ten prvotní strach a nikdo ještě neumřel na ponížení či neúspěch. No, mohla bych tady o tom psát donekonečna, až bych začala filosofovat a to by se dostalo někam úplně jinam...
Ale u tohoto tématu ještě chvilku zůstanu. Chtěla bych jen zmínit krátce strach ze vztahu. Vztah je pro mě - a možná i pro vás ostatní též - velké neznámo. A teď to nemyslím tak, že jsem pořádný vztah nezažila (můžete si o tom něco málo přečíst v mých jiných článcích z tohoto roku), ale prostě nevíte do čeho jdete. Nikdy, i kdybyste toho člověka znali roky. Byl to třeba kamarád, ale romanticky se může chovat úplně jinak. Nikdy nevíte, co se stane, co vás čeká, jak to bude probíhat a jaký to bude mít dopad. Stále se potýkáte s otázkami, různorodými... A stále se učíte...
Vztahem se svým přítelem jsem si momentálně jistá - jistější, než v předchozích vztazích. Protože mu důvěřuji, jsem k němu upřímná a myslím si o něm, že je to rozumný, chytrý a úžasný chlap. A pokud by se mnou nechtěl být, tak by mi to prostě řekl a nedělal u toho nějaké scény atd. Pokud bysme se měli rozejít, prostě si to představuju tak, že bysme si sedli, popovídali si a "hele prostě si myslím, že už to není ono" fajn... A nebo jsem naivní :-D Ale i tak mám stále strach. Že to podělám, udělám něco, čím se změní jeho pohled na mě a už to nebude jako dřív. Teď jsme si prošli takovou menší krizí, kdy jsme se trochu i pohádali a mně to bylo líto. Ale vyříkali jsme si to a já bych se na něho stejně dlouho nedokázala zlobit. Cítím se ukřivděně a tak z devadesáti procent si myslím, že to byla a je jeho vinou, ta hádka, ale pohádali jsme se kvůli mé nemoci a já vím, že jsem těch pár dní byla už na nervy, frustrovaná a možná jsem si potřebovala do někoho jen kopnout.
Čímž se dostáváme k mému hlavnímu tématu, ze kterého mám momentálně největší strach. Snažím se navenek vypadat úplně v pohodě a stále mám kupodivu i sílu ostatním říkat jak jsem v pohodě - dost o tom přesvědčuji i sama sebe, protože si naivně myslím, že když budu myslet pozitivně, tak to tak i zůstane - pozitivní.
Ale když nad tím tak přemýšlím v dlouhých chvílích, jsem k smrti vyděšená.
Nevím, co se to se mnou děje, nevědí to ani doktoři a vlastně se mi dost život naruby obrátil během pár dní.
Nastoupila jsem do nemocnice (jak jsem tu již psala) po tom, co mě asi hodinu vyšetřovali na ambulanci diagnostikovali mi kritický stav nemoci zvané Idiopatická trombocytopenická purpura aneb nedostatek krevních destiček z neznámých příčin. Přijali mě s nulovou hodnotou, která mi za týden pobytu v nemocnici na kapačkách stoupla na hodnotu 60 (nebudu udávat na kolikátou a čeho, číslo pro orientaci stačí). Nečekaně mě po týdnu pustili s tím, že na kapačky budu docházet ambulantně - takže každé ráno na šestou, půl sedmou na odběry, kdy mi v ruce nechají zavedenou kanylu a čekám na výsledky, aby mi mohli namíchat můj nitrožilní koktejl. Teď jsem na víkend dostala léky v tabletách, protože o víkendu není hematologie v provozu, takže zítra ráno jdu na odběry a uvidíme, jak se to vyvíjí dál. Ale teď o tom strachu. Každý den je to jinak, nemůžu na den dopředu říct, zda je to lepší a uzdravuju se nebo ne. Mám strach a obavy... A spoustu otázek. Vím, že to bude dobrý (doufám...), ale zatím se to nelepší. Už týden jsem na stejné hodnotě 60, která mi hapruje nahoru dolů, podle dávky léků... Nehýbe se to, nikdo neví proč, a když vidím i tu nejistotu v očích doktorů, že si se mnou neví rady, tak to jednomu na naději nepřidá. Pro orientaci jsem stále v kritické hodnotě... Měla bych mít jako zdravý člověk 150 - 400... a teď si vemte, že už týden mám 60... Bojím se, co se dozvím zítra. Ty léky v tabletách jsou sice na stejné bázi jako ty kapačky, ale nejsou to ty samé... a nejsou podávány přímo nitrožilně, takže jejich účinek může být také jiný. Jsou jen tři možnosti, které se můžu dozvědět - hodnota zůstala stejná, hodnota se zlepšila a já nebudu muset docházet na kapačky a budu moct jet na týden domů k rodičům hlídat dům (odjeli na dovolenou, což jim taky moc nepřidalo, že jsem takhle závažně onemocněla) a nebo se mi to zhoršilo a jsem pořád v tom samém nekonečném kole plném jehel a krve. A třešnička na závěr - jelikož mé léky jsou kortikoidy, po kterých se přibírá a mají spoustu dalších super vedlejších účinků, tak já stále hubnu - a to stále něco jím! Za dva týdny jsem zhubla už skoro 4 kila a diví se tomu i doktoři, a proto mi možná nezabírají ty kortikoidy... Ve výsledku - něco se ve mně podělalo a netvoří se mi krevní destičky, kdo máte zájem, zjistěte si, jaké jsou důsledky jejich nedostatku...
Toť vše k mému strachu, kterého jsem teď plná. Mohla bych tu povídat o spoustě dalších a dalších teorií strachu z neznámého, ale tohle byly nejdůležitější body, o kterých jsem vám chtěla vyzvracet svůj mozek. A trochu si i postěžovat, abych se přiznala.
Strach je všudepřítomný, máme ho každý, jen záleží na tom, jak se k němu postavíme, jestli zády nebo čelem...
Každý si musíte uvědomit, že v tom nejste sami...
Váš Sobik
Vezmu to popořadě... máš pravdu seznamování se dá nacvičit ;-) já jsem strašný stydlín ale když jsem v práci začala zaučovat lidi začlo mě nudit jak je furt ticho tak jsem se naučila jak si s nima začít povídat a ted je to fajn ale mimo práci jsem pořád dřevo. Vztahu se neboj má tě rád ty, každý se občas pohádá a kdo tvrdí že ně tak je to blbost protože i takové páry jsem potkala a najednou se seštěkali jak dva psi i když tvrdí jak nikdy bla bla bla... a bohužel k poslednímu tématu ti jen můžu držet palce a popřát hodně štěstí.. nakonec to určitě dobře dopadne :-) budu držet palce