Já zírám...
Pamatuji si, když jsem s blogem začínala, tak trvalo hodně dlouho, než ho začali navštěvovat i jiní, než moje nejlepší kamarádka.
A teď?
Blog byl v nečinnosti dost dlouho, občas jen tak vzdychl na důkaz, že ještě není úplně mrtvý, ale nečekala jsem, že přidám pár článků a budu mít návštěvnost před pět, deset lidí.
O návštěvnost mi sice nejde, tuhle věc mám proto, že to je prostě kus mě, mám ho ráda jako moje dítě, ale potěší to, když ho otevře někdo jiný, než já.
Díky vám všem, vážím si toho.
Váš Sobik



